Povaha
Přívětivý úsměv, andělské vzezření a dobrotivá dušička, která by nebyla schopna ublížit nikomu, i kdyby se proti ní spikl celý svět. Nevinná osůbka obtěžkaná břemen neveselé minulosti. Aura nevyřčené nejistoty ji doprovází na každém kroku. Přes veškerá příkoří hledá smysl v nespravedlivém břímě světa. Čisté úmysly a snaha zlepšovat svět, to jsou jedny z cílů, s nimiž tato mladá dívka každé ráno vstává a není dne, kdy by ze svých dobročinných tužeb ustoupila. Rozdává úsměvy na potkání a upřímnost, jež z ní čiší, by se některým mohla zdát až neskutečná. Má neuvěřitelnou radost ze života a z každičké maličkosti, jako je třeba déšť, slunce, jarní vítr, motýlek letící kolem. Od mala byla neposednější, trochu překotnější, chaotičtější a nemotornější. Proto je pro ní těžší se na věci soustředit a u něčeho delší dobu vydržet. Je to ale dobrosrdečný tvor. Miluje všechno a všechny, vždy má srdce na dlani, snad protože nemá příliš zkušeností, je důvěřivá a naivní, nechápe proč by někdo měl lhát, vymýšlet si. Vždyť říkat pravdu a to co máme na jazyku je tak snadné. Díky tomu někdy její jazyk jede dříve než hlavě dojde, že by něco třeba říkat neměla. Zkrátka co na srdci , to na jazyku. Am je velmi zvídavá, miluje poznávání nových věcí a bytostí. Vždy byla matkou vychovávána ke slušnosti, pokoře a tomu, že každá živá bytost má právo na svůj život. Nikdo pro ni nebyl a není méněcenný. Ať už si teď chodí v bohatých róbách, i chudí lidé jsou pro ni někým rovnocenným. V každém se snaží vidět jen to dobré, i přes skutečnost, jak je dotyčný zkažený. Věří totiž, že každý se může napravit a být lepší. Velká společnost cizích lidí jí nedělá dobře, obzvláště pak, pokud má před nimi jakkoliv vystupovat. Nervozita je jejím velkým problémem a blokací, se kterou se snaží již od dětství bojovat. Záleží jí na tom, co si o ní ostatní myslí. Nedokáže jen tak přejít hluboké pohledy, či špitání do ucha. Dlouho přemýšlí nad svými činy a škobrtnutí se dočká právě tehdy, když si dává opravdu veliký pozor, aniž by jednala spontánně. Bojí se slyšet názor ostatních, avšak sama si ho o lidech dělá až po delší době. Nesoudí knihu dle obalu, chce dotyčného nejprve poznat a nedělat unáhlená rozhodnutí. Pokud se s někým dostane do konfrontace, je bezbranná. Málokdy se zmůže na nějaký protiútok, i kdyby pravda stála na její straně a všichni to moc dobře věděli. Raději se stáhne a nechá na sebe křičet. Nedokáže jen tak odporovat a především má problém prosadit si svou. Když má volnost, dělá vše tak, jak chce sama, ale v přítomnosti přirozeně vůdčích osobností drží krok a zamotává se do svých spletitých myšlenek. Možná by i ráda něco řekla, ale neví, jak a nedokáže sebrat patřičnou odvahu k tomu promluvit. Am se s láskou k přírodě už narodila. Není proto žádným překvapením, když namísto rušného města zvolí raději posezení někde v lese. Co nesnese? Pohled nebo přímí kontakt s bitím. V dnešní době stačí, abyste napřáhli ruku a už se krčí před možnou ranou do tváře se zavřenýma očima. Avšak dokáže nesouhlasit s něčím, co je nehumánní či co ubližuje lidem, zvířatům či zemi. Je až velmi spojena s přírodou. Je proti drancování přírodních zdrojů nad rámec nejvyšší nutnosti. Nadmíru obdivuje silné jedince, vzhlíží k obrazům slávy a příkladům dokonalosti. Právě ony ideály, snad, pomáhají překonat těžkosti běžného dne. Naděje, totiž patří mezi to největší dobro světa. V zásadě má dobré srdce, vždy se snaží pomáhat kde to jde a byla by i obětovala vlastní život, kdyby to bylo potřeba. Na vlastních potřebách jí příliš nesejde, její touhy a sny nejsou podstatné, dokud neuskuteční ty, po nichž prahnou osoby v jejím okolí. Neuvěřitelně naivně věří v dobro lidstva, a že jejich srdce je nakonec zavedou správným směrem, ale nenechte se zmást, i Am může někoho nemít ráda. Objeví se takové osoby, ale že by někoho nenáviděla? Taková slova ona nezná, jsou pro ni příliš silná.

Minulost
První sluneční paprsky dosáhly obzoru spolu s dívčiným prvním nádechem a následným brekem, který nebyl nijak dotěrný nebo hlasitý. Úplně se utišila, když si ji matka přivinula k sobě, jako by tušila, že nemusí brečet, aby získala pozornost, protože tak jako tak již všechnu měla. Narodila se do rodiny v Salemu farmářovi a bylinkářce. Dívka u nich mohla spatřit až osudovou lásku. Každopádně jako malé dítko toho nic moc nedělala. Ležela v kolébce a dívala se na svět svýma velikýma očkama. První rok, byl pravděpodobně nejhorší. Plní pláče a nářku, protože malé Amarisen rostly první zoubky. Na druhou stranu byl také plný pozornosti, kterou každý věnoval maličké Am. Její dětství zhruba do deseti let by se dalo zařadit mezi ty šťastnější. Otec se jí věnoval a učil ji spoustě nových věcí, od používání zbraní, které nebylo až tolik slavné až po pobyt v přírodě, její matka ji zase učila poznávat různé květiny a byliny, které měly všude po domě i po krámku v květináčcích, o malé zahrádce ani nemluvě. Matka chtěla mít co nejvíce možných druhů vždycky po ruce, aby se mohla věnovat výrobě mastí nebo různých čajů. Všechny tyto věci a další zemědělské výrobky prodávaly a za získané tržby poté žily. Těžko se odhadovalo, jaký měsíc je zrovna čekal. Někdy si žily jako v pohádce, jindy byly rády, když si dokázaly vydělat na jídlo a pití. Am si na tento způsob života ale rychle zvykla, a i přes to, že se musela poměrně dost podílet na chodu domácnosti, stále si dokázala najít volný čas na své výlety a dobrodružství. Ve volném čase se s matkou rozptylovaly společným kreslením či malbou anebo se společně staraly o pár zvířat, které u svého menšího rodinného domku jako rodina chovali. Jak ubíhal čas a dívka vyrůstala, rostla s ní i její nespoutaná povaha. Zvědavost byla jejím druhým jménem, a tak se není čemu divit, že často utíkala do lesů, posedávala uprostřed luk anebo si máchala bosé nohy pod hladinou jezera. Už jako malé dítě ji matka musela střežit, protože jakmile ji pustila z očí, poděla se kdo ví kam. Vždy se ale vracela zpátky. I přes to, že ji její dobrodružná povaha lákala do vzdálených míst, na sebevyšší stromy či do sebehlubších vod, vždy se vracela domů. Dlouhé hodiny dokázala jen sedět na stromě a pozorovat zvířata. Občas si sebou vzala i svůj blok a kreslila přírodu kolem. I přes to bylo ale jedno odvětví, ve kterém vynikala nad všemi ostatními. Hudba. Milovala hudbu. Milovala tóny, které se linuly světem a rytmus, do kterého se mohla pohupovat. Milovala každou skladbu, každý nástroj, strunu i klávesu, na kterou mohla položit své prsty a nechat tak rozeznít tóny, unášející ostatní do jiných realit. I přes to, že ovládala hru na více nástrojů, byl jeden, který získal její srdce. Klavír. Nástroj, který dokázal působit tak klidně, stejně jako ona, když u něj seděla. Zároveň ale dokázala rozehrát bouři, strhující všechny sebou, stejně jako ona sama dokázala být odvážná a nespoutaná. Všechno bylo tak úžasné až do momentu kdy se vše obrátilo v prach. Obyčejná malá svíce. Takto prostá věc dokázala přinést obrovskou zkázu. Am v té době bylo přibližně třináct let, když seděla ve svém pokoji a její oči pozorovaly tančící plamen svíčky. Od mala věděla, že ji fascinuje oheň. Často u něj sedávala, pozorovala, jak plameny tančí, společně s tím, jak jimi pohupuje vítr a často ji právě oheň dokázal uklidnit. Byla to trochu ironie, že zrovna něco tak nebezpečného, tak nespoutaného jako oheň, dokázal uklidnit. Jen lehce se chtěla dotknout plamenu a okusit, jak oheň hřeje. Bylo to ovšem tak nečekané, že Am překvapeně uskočila stranou. Její prudký pohyb ale způsobil, že se svíce na nočním stolku převrátila a padla do jemných peřin její postele. Vznítily se téměř okamžitě a pohlcovaly větší a větší část jejího povlečení. V panice a zmatená se Am snažila oheň uhasit, jenže čím blíž k němu byla, tím víc se plameny zvětšovaly. Jako by je její rozrušení ještě více rozdmýchávalo. Tak i tak se stalo, že jejich rodinný dům byl za několik málo okamžiků pohlcený v plamenech úplně celý. Malá Amarisen unikla ven, ale její matka a otec takové štěstí neměly. Zaklíněný pod jedním ze spadlých trámů zůstali v domě a malá Am mohla jen slyšet, jak se s praskajícím dřevem mísí matčin a otcův křik, který ovšem za několik minut utichl. Ten den se pro ni všechno změnilo. Nepamatuje si příliš procesy, které následovaly. Jako by její mysl vytěsnila všechno, co se v následujících několika měsících odehrálo. Pamatuje si jen noční můry, ve kterých vidí a slyší svou matku a otce, křičící o pomoc, které ji budily každou noc ze spánku. Nic víc ale v jejích vzpomínkách není. Bloudila sama městem a snažila si vydělat pár peněz tím co se naučila od své matky. Využívala darů přírody, a i přes to to bylo málo. Byla, jak chodící mrtvola, která nechala uhořet svou chybou dva nejdůležitější lidi ve svém životě. Poté, co ztratila svou rodinu a dům pohltily plameny, Amarisen nemohla najít klid. Sžírána vinou a utrpením, které ji pronásledovalo ve snech i během bdění, se rozhodla, že už nemůže déle zůstat mezi lidmi. Město ji dusilo, připomínky jejího selhání byly všude. Jednoho dne, po další bezesné noci, se rozhodla utéct. Nevěděla přesně kam, ale cítila, že les by mohl být tím správným místem. Přitahoval ji svým tichem a přirozeností, které jí připomínaly lepší časy, kdy s matkou sbíraly bylinky a společně objevovaly tajemství přírody. Les jí poskytl útočiště. Am bloudila hlubinami hvozdů, kde jí zpěv ptáků a ševelení stromů přinášely alespoň náznak míru. Zatímco se potulovala lesem, trávila dny přemýšlením o své ztrátě, i o tom, co by pro ni budoucnost mohla přinést. Byla ale ztracená a nevěděla, jak dál. A právě tehdy, když byla nejzranitelnější, se osud znovu rozhodl zasáhnout. Jedné noci, během úplňku, když si myslela, že alespoň na chvíli najde útočiště na mýtině, kde se skrývala, zaslechla něco podivného. Les byl neobvykle tichý. Každé zvíře se zdálo být pryč, a vzduch byl těžký napětím. Najednou z houští vylétla obrovská šelma, která se na ni vrhla s rychlostí a silou, jakou nikdy neviděla. Byla to kočkovitá šelma, rychlá jako blesk, jejíž oči žhnuly v měsíčním světle. Am se pokusila utéct, ale nestihla ani zareagovat, když ji šelma srazila k zemi. Pocítila ostré zuby, jak se zakously do jejího ramene, a náhlou vlnu bolesti, která jí projela tělem. Bojovala ze všech sil, ale proti této divoké síle neměla šanci. Jenže zrovna když se zdálo, že je vše ztraceno, šelma náhle zmizela v temnotě, jako by jí něco odvolalo zpět do lesů. Am tam ležela, lapající po dechu a zmítaná bolestí. Po několika hodinách se zvláštní bolest začala šířit celým jejím tělem. Nevěděla, co se s ní děje, ale instinktivně cítila, že to není normální. Následující noc, pod vlivem měsíce, přišla její první proměna. Am zjistila, že už není tím, kým bývala – její tělo se proměnilo v bílého tygra, mocného a rychlého tvora, kterého již kdysi spatřila ve snech. Stala se kočkodlakem. Ten, který ji napadl, z ní udělal to, co je teď. Její nový život, ač plný síly a schopností, přinesl s sebou také nová nebezpečí. Při každém novu, kdy se neovladatelně proměňovala, cítila obrovský strach z toho, co by mohla provést. Její agrese v podobě tygra byla nezastavitelná, ale ve skrytu duše se snažila nikoho nezranit. Vzala si za úkol bojovat proti temnotě ve své duši a hledat způsob, jak svou divokost ovládnout. Nyní, napůl člověk a napůl šelma, se snaží najít rovnováhu mezi dvěma světy. Zatímco ve dne hledá klid v přírodě a objevuje dary, které jí lesy a hory nabízejí, v noci bojuje s tím, kým se stala. Po letech, kdy Amarisen žila v ústraní a snažila se nalézt smíření s tím, čím se stala, se rozhodla, že se musí vrátit mezi lidi a najít si místo ve světě, který zanechala za sebou. S odhodláním překonat svou minulost a nebezpečnou druhou stránku své bytosti se zapsala na školu, aby studovala veterinářství. Její láska k přírodě a zvířatům byla hluboko zakořeněná, a věřila, že tohle je její způsob, jak pomáhat světu, aniž by se dostala příliš blízko k lidem. Studium bylo pro ni výzvou, především kvůli tajemství, které musela neustále skrývat. Měsíce ubíhaly a Am se zdálo, že se jí daří držet svou divokou stránku na uzdě. Díky neustálému tréninku a silné vůli dokázala většinou ovládat svou proměnu a vyhýbat se situacím, kdy by se její kočkodlačí podoba projevila. Její úspěchy ve škole ji naplňovaly hrdostí a nadějí, že nakonec zvládne žít normální život. Po mnoha letech studia a tvrdé práce získala titul veterinářky, což bylo pro ni důkazem, že se může vrátit mezi lidi a přesto najít rovnováhu se svou temnější stránkou. Jenže jednoho dne přišla nečekaná katastrofa. Pracovala tehdy na malé klinice v odlehlém městě, kde se starala o zvířata. Byl to pro ni klidný únik od světa lidí, kde se mohla soustředit na pomoc těm, kteří nemluvili a kteří si přáli pouze lásku a péči. Ale jednoho večera, když měsíc začal stoupat nad obzor a Amarisen pocítila známé napětí ve svém těle, něco se pokazilo. Měla pocit, že by tentokrát mohla přeměnu zvládnout, jako tolikrát předtím, a tak neodešla do lesů jako obvykle, aby tam v klidu přečkala nov. Během kontrolní návštěvy u jednoho zraněného zvířete se však proměna přihlásila nečekaně a silněji, než kdy dřív. Bolest projela jejím tělem a během pár chvil ztratila kontrolu. Její lidská stránka ustoupila, a na jejím místě zůstal bílý tygr, divoký a nekontrolovatelný. V té chvíli, kdy její mysl zcela pohltila zvířecí instinkt, ztratila přehled o tom, kdo je přítel a kdo nepřítel. Jeden z jejích kolegů, který se jí snažil pomoci, když viděl, že je něco v nepořádku, se ocitl příliš blízko. Dřív, než si uvědomila, co dělá, na něj zaútočila. Její ostré drápy a zuby udělaly své, a i když se v poslední vteřině dokázala zastavit, bylo už příliš pozdě. Zděšená a plná viny utekla, proměněná zpět do lidské podoby, zmítaná hrozným pocitem, že nedokázala ochránit ani své kolegy, ani sama sebe. Od té doby ji pronásledoval nejen strach z vlastní neschopnosti udržet kontrolu, ale i tíživý pocit, že se nikdy nebude moci plně vrátit mezi lidi, aniž by byla hrozbou pro své okolí.

Vzhled
Půvabné stvoření jemných rysů promlouvající medovým hlasem, něžné, nevinné. Drobná bytůstka, takřka křehká éterická víla, budící od pohledu soucit i starostlivost. Pohledná mladá žena, snažící se vystupovat s chybějící sebejistotou a zářivým úsměvem na rtech. Amarisen se vzhledem podobá hodně na svou matku. Stejně jako ona, má šedo-modré upřímné a laskavé oči. Jsou to právě tyto oči, které dívce dodávají na nevinném vzhledu. Když na vás upře pohled, máte pocit, jako by vám viděla až do nejtemnějších částí duše. Am je obdařena krásnými bílými vlasy které si nechává po většinu času rozpuštěné. Zdá se skoro nespravedlivé, že osud vynesl tak krutý ortel, nad tak sympatickou osůbkou. Roztomilý pršáček i vlídná ústa poté již pouze dokreslují celkovým dojem popsaný zprvu, ztracené princezny hledajícího chrabrého ochránce v nespravedlivém světě. Každý pohyb růžolících rtů svádí k důkladnému naslouchání, úsměv nutí k radosti na duši a občasné zasmušení častokrát obměkčí i rozeného nelidu. Je štíhlá a nechybí jí ženské křivky. Její hrudník je poměrně vyvinutý, ale úměrně jejímu mladému tělu. Užší pas a mírně širší boky, ale mezi šířkou boků a pasu není velký rozdíl. Je neuvěřitelně sladěná se svým tělem, pohybuje se s grácií a elegancí.

Proměna
Když se Amarisen promění v kočkodlaka, nabývá podobu velkého bílého tygra s výraznými černými pruhy, které jí dodávají mystický vzhled. Její srst je hustá, hedvábně jemná a sněhově bílá, což ji činí téměř neviditelnou v zasněžených krajinách nebo za měsíčného světla. Tygří tělo má štíhlý a mrštný vzhled, vyzařuje přirozenou eleganci, rychlost a sílu, i když v kočičí podobě není tak silná jako jiní kočkodlaci. Její oči jsou safírově modré, zářící i ve tmě, což je jeden z mála rysů, které si zachovává z lidské podoby. Drápy jsou dlouhé a ostré, připravené k obraně, ačkoliv Amarisen se vždy snaží je použít jen v krajním případě. Když je ve své kočičí formě, pohybuje se téměř neslyšně, čímž využívá své přirozené schopnosti lovce. Její postoj zůstává i v této podobě mírný a krotký, pokud není ohrožena. Přesto je v ní skryta nebezpečná síla, kterou ovládá jen s velkou námahou, zejména během úplňku, kdy může ztratit kontrolu a stát se agresivní.

FC
Nicole Kruszyńska

Majetek
1. Rodinný medailon – starý stříbrný medailon po její matce, uvnitř je malý lisovaný květ. 2. Kniha bylin – stará rodinná kniha, kterou její matka používala pro svou práci bylinkářky. Am v ní našla útěchu a používá ji k léčbě zvířat. 3. Hudební nástroje – starší klavír, který má velmi ráda a na kterém hrála od dětství. 4. Chata v lese – po útěku do lesa se jí podařilo najít opuštěnou malou chatu, kterou si postupně přizpůsobila a kde nyní přebývá, daleko od lidí.

Dodatek
Láska k přírodě: Odmala cítila silné spojení s přírodou a zvířaty. Její oblíbené místo k odpočinku byl vždy les nebo louka, kde mohla nasávat klid a krásu svého okolí. Příroda jí poskytovala útočiště, když hledala klid po proměně v kočkodlaka. Hudební talent: Amarisen je nejen nadaná veterinářka, ale také skvělá hudebnice. Hru na klavír považuje za svůj největší dar, kterým dokáže uklidnit nejen sebe, ale i ostatní. Často tráví večery u klavíru, kde nachází harmonii mezi svou lidskou a divokou stránkou. Bílý tygr: Její kočkodlačí proměna má podobu vzácného bílého tygra. Tato šelma je symbol síly, čistoty a odlišnosti. Její sněhově bílá srst a pronikavé modré oči působí jak krásně, tak děsivě zároveň, což je v kontrastu s její mírumilovnou povahou. Přecitlivělost na násilí: Amarisen nesnese pohled na fyzické násilí. Jakékoli náznaky agresivity vůči lidem nebo zvířatům ji okamžitě rozruší a vyvolají v ní silnou emocionální reakci, často hraničící s panikou. Telepatie: Když je proměněná v tygra, může komunikovat s ostatními kočkodlaky telepaticky. I mimo proměnu má schopnost navazovat telepatické spojení, což jí umožňuje komunikovat se zvířaty, což je užitečné v její práci jako veterinářky. Aromaterapie: Díky svým znalostem bylinek, které získala od své matky, často používá aromaterapii ke zklidnění sebe sama nebo zvířat, se kterými pracuje. Dokáže míchat různé bylinky a esenciální oleje, aby vytvořila uklidňující směsi. Strach z vlastní agrese: Navzdory své dobrotivé povaze má Amarisen hluboko zakořeněný strach z vlastní proměny. I když se snaží udržet klid a kontrolu, neustále bojuje s pocitem, že by mohla někoho zranit. Tento vnitřní boj je jedním z jejích největších zdrojů úzkosti. Výborný zrak: I ve své lidské podobě si Amarisen uchovala výjimečný zrak, který jí umožňuje vidět skvěle i za šera. To je dar, který jí v mnoha situacích pomáhá, ale také ji připomíná její rozdílnost od běžných lidí. Neztrácí naději: I přes všechny těžkosti, kterými prošla, Amarisen nikdy neztratila víru v dobro lidí. I když ji někdy její naivní pohled na svět zrazuje, stále pevně věří, že každý má v sobě potenciál ke změně a že svět může být lepší místo. Fobie z ohně: Kvůli tragédii z dětství, kdy její domov vyhořel, se Amarisen bojí ohně. I malá jiskra nebo zapálená svíčka jí vyvolává vzpomínky na tu strašlivou noc. Tento strach se projevuje silným neklidem a snahou rychle oheň uhasit nebo odejít z místnosti.