Povaha
Perfektní student, dokonalý syn a jedinečně nadaný malíř/výtvarník. Přesně takhle by se dal Montgomery nejlépe a nejstručněji popsat, i když tohle všechno je jen část jeho povrchového charakteru; závoje, pod nímž se skrývá mnoho dalších vrstev, o nichž však drtivá většina okolí nemá ponětí. Možná za to může jeho introvertní povaha, nebo snad pocit, že by byl ostatním na obtíž, či lehce přísná výchova, která jej naučila většinu emocí skrývat a potlačovat uvnitř sebe jako něco, co je pro profesionální život zcela zbytečné. Proto se vám Montgomery může zdát hodně odtažitý, možná až chladný; nebo že mu na ničem nezáleží. - Protože i během hádek zůstává zcela klidný, mluvě pořád stejným tónem, bez jediného náznaku vzteku či frustrace. Avšak pod touto stoickou maskou se skrývá beznadějně citlivá duše, která touží vypustit své emoce do světa a dovolit tak ostatním, aby ji alespoň trochu pochopili. Tohle nevyřčené volání o souznění a hlubší vztah Montgomery nedokáže jinak vyjádřit než tím, že své pocity přenáší na plátno. Proto vás jeho malby tak dokáží chytit za srdce, rozesmutnit vás, i ve vás vyvolat myšlenky a pocity, o kterých byste jinak neměli to nejmenší ponětí. A přesně pro tohle Delcroix maluje; samozřejmě, že sláva, peníze i prestiž se hodí, ale ani zdaleka nemůžou konkurovat proudu emocí, které se vsakují do plátna spolu s vrstvou barvy, a následnému pocitu úlevy, že jste ze sebe dostali vše, co vás tížilo. Asi vás už ani nepřekvapí, že Montgomery věnuje drtivou většinu času právě uměleckým činnostem, do nichž se často pouští s takovou vervou, až pak najednou zjistí, že uplynulo dvanáct hodin; a on celou tu dobu proseděl před malířským stojanem a za celou dobu vypil jednu skleničku vody, která byla ke všemu určená na vymývání štětců. Jeho talent a nadšení sice přitahují obdivovatele umění a vášnivé sběratele, ale naopak odrazují všechny ostatní, kteří by se chtěli s Montgomerym lépe poznat. Ono se není čemu divit, když je schopen se uzavřít před celým světem a raději promlouvá s kusem plátna než s lidmi.

Minulost
Montgomery se narodil do bohaté francouzské rodiny, v níž se umělecké nadání dědilo již po generace; oba jeho drazí rodičové zpívají v opeře, zatímco jedna starší sestra profesionálně hraje na klavír a druhá se dala na dráhu baletky. Proto se od něj také očekávalo, že ve velice útlém věku taktéž projeví nějaký unikátní talent, který začne okamžitě rozvíjet. Samozřejmě že jako vzorný syn dostál rodinné tradice a již v nějakých čtyřech letech se chopil štětce a plátna. Od svých příbuzných si tak vysloužil podporu; jak ve formě peněz (O které v rodině nikdy nebyla nouze.), tak ve formě pochval či cenných rad. Čeho se mu však za celou dobu dětství a dospívání nikdy nedostalo, byly projevy emocí a lásky. Rodina Delcroix totiž zastávala postoj, že veškeré pocity patří tak maximálně na pódium, kdy člověk ztvárňuje nějakou postavu, nebo když se snaží dojmout diváka či posluchače. Jinak emoce vnímali jako něco podřadného, co v nestřežený okamžik může pošlapat celou vaši kariéru a připravit vás o budoucnost. A tak Montgomery vyrostl v klidném, velice profesionálním prostředí, kdy se mu dostalo výchovy a disciplíny. (Nutno podotknouti, že rodiče jej nikdy netrestali fyzicky, ale skrze různé zákazy či nařízení.) Není divu, že se mu podařilo dostat na jednu z nejprestižnějších univerzit v Paříži - "Université Paris-Sorbonne (Paříž IV)", která mu během studia zařídila několik veřejných výstav jeho děl. Skrze prodeje svých uměleckých výtvorů si tak mladý Delcroix našetřil slušnou sumu peněz, jež se rozhodl utratit na cestování po Evropě a poznávání nových kultur. Během svých cest se naučil mnoho nových dovedností; cizími jazyky začínaje, vařením národních jídel konče. Avšak to, co změnilo jeho život už napořád, nebyla žádná kultura, ale objevení sociálních sítí jednoho influencera. Azarian Desmond; pro Montgomeryho naprosto okouzlující mladík, který mu okamžitě učaroval a pravděpodobně ukradl i jeho srdce, které doposud nikdy nepocítilo tak spalující lásku k nějaké bytosti. A z téhle lásky se velice brzo stalo nábožné uctívání, jenž se velice rychle přehouplo v nezdravou posedlost. Montgomery najednou potřeboval o Azarianovi vědět úplně všechno, až se jednoho dne prostě rozhodl, že nebude dále cestovat po Evropě, ale že se naopak vydá do Kanady. Přísun peněz měl v té době již velice dobře vyřešený, proto mu nedělo potíže si v San Hillesh koupit vlastní byt a přestěhovat se do něj i veškerým svým malířským náčiním. Svoji magianskou schopnost objevil už během studií a to tak, že jednoho večera se vrátil naprosto opilý do svého apartmánu, kde si všiml svého vlastního obrazu, kterému vévodila láhev vína. Už ani on sám neví, jak přesně se to stalo, ale zkrátka jej v jeden moment napadlo, že by si tu flašku velice rád dal, a v moment druhý ji svíral v rukou. V alkoholovém deliriu mu to přišlo jako něco neskutečně geniálního a přímo fantastického; a proto jej dalšího rána velice překvapilo, že tento incident nebyl jen výplodem jeho fantazie. Samozřejmě, že nikomu v rodině nic neřekl, protože je nechtěl zbytečně strašit a rozptylovat. Tudíž byl na svůj talent jen sám za sebe a postupně se technikou pokus - omyl naučil tuto schopnost ovládat a také objevil hranice, kam až může zajít. Sám o sobě ale netvrdí, že by byl nějaký kouzelník, či tak něco, protože nikdy o magianech neslyšel - a vlastně se jimi ani nezabýval. Jediné, co tuší, je to, že nebude takhle jedinou speciální sněhovou vločkou na celém světě.

Vzhled
Montgomeryho stavbu těla bychom nejsnadněji popsali jako dlouhou tenkou nudli. Jeho výšku 190 cm ještě podtrhuje fakt, že je neskutečně vyhublý a takříkajíc "samá ruka, samá noha". Své karamelově blond vlasy si vždycky jen několikrát pročísne, jelikož se mu od přírody mírně vlní, tudíž se nemusí zaobírat tím, jaký účes každé ráno zvolí. Hubené tváři s výraznými lícními kostmi vévodí především špičatý nos, ale zlatohnědé oči připomínající hutný med vás pravděpodobně zaujmou více. Zvláště proto, že pokud se do nich podíváte hlouběji, můžete zahlédnout odlesky Montgomeryho duše a jinak skrytých emocí. Nejčastěji na něj natrefíte v nějakém "light academia" oblečení, které by někteří mohli považovat za staromódní či lehce výstřední. Částečně za to asi může i fakt, že mnohokrát malíř vyrazí z domu bez toho, aniž by si zkontroloval, že jeho oblečení na sobě nemá skvrny od barvy. Dalším typickým znakem charakterizujícím jeho styl oblékání jsou obrovské kapsy, do kterých je Montgomery schopen nacpat téměř cokoliv, od klíčů, přes kus bagety po akrylové barvy. Obvykle z nich však vytáhne přesně to, co v daný moment potřebuje nejméně.

FC
Xavier Buestel

Majetek
Montgomery vlastní rozlehlý, podkrovní a dobře prosluněný byt, který je zároveň z velké části také jeho ateliérem. Proto vás dozajista nepřekvapí, že když přijdete na návštěvu, pravděpodobně se všude okolo budou povalovat malířské potřeby a náčiní, za které se vám drahý majitel minimálně desetkrát omluví. Ale pokud jste dostali příležitost vkročit do jeho soukromí, můžete si být jistí, že pro něj hodně znamenáte a že jste získali jeho důvěru.

Dodatek
Montgomery je naprosto posedlý Azarianem a pravidelně si každý měsíc předplácí jeho onlyfans. Také by se dalo říct, že je jeho ultimátní stalker, jelikož několikrát za den kontroluje všechny succubovy sociální sítě... A pokud vidí, že se Azarian pohybuje někde po veřejných prostranstvích města, je dost pravděpodobné, že se tam taktéž vypraví, jenom proto, aby jej mohl z dálky obdivovat a okukovat. Doposud se však neodvážil succuba pozdravit tváří v tvář (A to mu denně píše komentáře a requesty na onlyfans.), jelikož si je moc dobře vědom toho, že zcela nevyhovuje jeho preferencím. Proto se často uchyluje k "oživení" Azarianových obrazů, avšak taková imitace vydrží sotva pár hodin. A když už jsme u těch obrazů; Delcroix vlastní několik desítek různých obrazů jeho milovaného incuba, které by jednoho dne chtěl proměnit ve veřejnou výstavu.

Magie
"Oživování obrazů": Montgomery dokáže oživit/zhmotnit jakýkoliv obraz, který on sám nakreslil (na cizí obrazy jeho schopnosti nefungují), avšak všechno má svá pravidla a tenhle magický špás není výjimkou. Čím detailnější obraz je, tím méně mu trvá jej zhmotnit a tím méně energie na takový kousek vyčerpá. Tudíž pokud by chtěl oživit nějakou osobu a jako předlohu by si nakreslil jen "stickmana", musel by se soustředit notnou chvíli a následně by se cítil, jako kdyby uběhl několik kilometrů. Čím větší objekt je, tím více energie jeho zhmotnění stojí a tím delší celý proces je. Nehledě na to, že větší objekty mají jen dočasnou trvanlivost a za pár hodin prostě vyblednou a zmizí. Tudíž Montgomery může mít nekonečný přísun peněz, ale pokud by si chtěl vybavit byt svým vlastním nábytkem, tak by měl holt smůlu. Dalším pravidlem je, že pokud by si nakreslil elektroniku, tak by mu s největší pravděpodobností nefungovala, nebo by měla velice nízkou kvalitu; takže v tomhle případě je prostě jednodušší si nakreslit nějaké ty zelené bankovky a navštívit elektro. Navíc je třeba dodat, že všechny oživené výtvory jsou pořád jen jeho osobní interpretací a budou znát je to, co o nich doposud věděl, a budou se chovat podle toho, jak on je vnímá. Tudíž ne, opravdu si nemůže jen tak oživit Lady Gagu, aby se s ním podělila o svá traumata z dětství (pokud teda nějaké má), stejně jako nemůže vyslýchat "dvojníka" z něčeho, o čem nemá nejmenší ponětí. Podobně fungují i zhmotnění knihy - pokud je Montgomery nikdy nečetl, z obrazu vytáhne jen obálku s prázdnými stranami.