Povaha
Když se s Winfieldem poprvé setkáte, určitě budete mile překvapeni, o jakého vzdělaného a elegantního mladíka se jedná. Možná se vám zprvu bude zdát, že je lehce odtažitý, ale když mu dáte šanci a čas na hlubší poznání, zformuje se před vámi skutečný gentleman a zároveň velice seriózní inkvizitor zapálený pro své poslání... Pokud teda ovšem nejste nadpřirozený. V takovém případě se můžete připravit na perverzního, zvráceného sadistu, který vás bude velice zdlouhavě a pomalu mučit tak, aby vás co nejdéle udržet při vědomí, aby z toho něco měly obě strany. (Zkrátka "pain and pleasure" rozdělené mezi dva subjekty.) Nesmíme opomenout, že Winfield je nehorázný puntičkář a perfekcionista; nejen v práci, ale i v osobním životě; tudíž u něj můžete očekávat všechno perfektně čisté, uklizené a jen v nejlepším stavu... A tím se myslí nejen jeho dům a ubikace na základně inkvizice, ale i mučící/vyslíchací nástroje. Přímo zbožňuje, když jsou věci na svém místě a vše jde podle plánu, ale to neznamená, že by si nedokázal poradit, kdyby nastal náhlý zvrat událostí a on by byl donucen improvizovat. Snad ještě stojí za zmínku, že další z Winfieldových vášní jsou klasická hudba a klasická literatura; avšak do tohoto tématu zabrousí víc, až když se lépe pozná s danou osobou a zjistí, zda o něco takového vůbec jeví zájem. Nerad by totiž plýtval svůj čas a záliby na někom, kdo si je ani nezaslouží.

Minulost
Když se Winfield narodil svým milujícím a zazobaným rodičům, už tehdy si o něj doktoři dělali starosti, protože jim přišlo, že s tím malým uzlíčkem svalů a nervů není něco tak úplně v pořádku. Rodiče samozřejmě na jejich obavy zvesela srali a raději se věnovali rozmazlování svého drahého synáčka. Avšak po přelomu jeho pátých narozenin si začali všímat, že malý dědic rodu Alardice má docela problém s koordinací a rychlými pohyby. Rozhodli se tedy znovu obrátit na doktory, kteří tentokrát přišli s pojmem "Beckerova svalová dystrofie". Čemuž samozřejmě rodičové nerozuměli, tudíž jim doktoři museli vysvětlit, že jejich synáček pomalu umírá na ochabování svalů a že kdyby lidé byli potraviny, tak Winfield by byl trvanlivé mléko. Před malým Alardicem se samozřejmě všechno tohle nějakou dobu tajilo, ale když vás rodiče tahají od čerta k ďáblu po různých nemocnicích, upravují vám dietu, nutí vás do rehabilitací a cpou do vás milion léčiv, tak nemusíte být zrovna Einstein, aby vám došlo, že máte asi docela na piču nejen život, ale i zdraví. A pak už stačila jenom jedna nemístná poznámka doktora v nemocničním bufetu stylem "Ty rakvičky si nekupujte - raději šetřete na rakev," a Winfield měl jasno. Spolu s rodiči se začal rozhlížet po nějakém dalším způsobu, jak si prodloužit život, až jim nějaká známá doporučila navštívit čarodějnici. Drazí papá a mamá nad tím jen mávli rukou, ale, v té době již čtrnáctiletý, Winfield byl odhodlán zkusit vše, tak se sám vypravil k stařence, která prý oplývala magickými schopnostmi. Sice mu nakonec nebyla schopná pomoci, ale poradila mu, že prý přeměna v inkvizitora by mu mohla zpomalit odumírání svalů a prodloužit mu život. (Ne že by z toho měla zrovna radost, ale bylo jí zkrátka líto tak mladého hocha, který by mohl mít spoustu let před sebou.) Od toho dne se dědic rodu Alardice zaměřil na studium a přípravu na životní dráhu inkvizitora a v necelých šestnácti letech se přihlásit mezi kandidáty. Jeho fyzická kondice mu sice házela klacky pod nohy, ale tyhle nedostatky dokázal nahradit bystrostí a znalostmi. Když nastal čas jeho zkoušky, někdy mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem, bylo mu jasné, že asi s těží bude někde běhat po lese a nahánět vlkodlaky či jiné nadpřirozené... Takže se uchýlil ke lsti. Znovu navštívil čarodějnici a předstíral, že jí přišel poděkovat za cenné rady. Avšak v bonboniéře, jež měla symbolizovat "věčné díky", nebyly jen tak obyčejné pralinky, ale velice výživné pralinky s ještě výživnějším slabým jedem, který čarodějnici dočasně skolil. A přesně toho Winfield využil, aby ji mohl dotáhnout na základnu inkvizice a poté nemilosrdně zabít. Do tohoto okamžiku dělal všechno pro sebe, pro svou záchranu, pro možnost žít... Ale během zkoušky si uvědomil, že je zde mnohem víc, než jen pouhé přežívání. Náhlá moc nad něčím životem, to potěšení z jejich utrpení, to vědomí, že on sám není jediným, kdo pomalu umírá. Tohle všechno mu otevřelo nejen oči, ale i bránu do nové etapy jeho života. Poté podstoupil přeměnu. Asi týden se utápěl v neskutečné agónii, kdy jej šíleně bolely svaly, o kterých si myslel, že už je nikdy neucítí, kdy dostával neskutečné křeče, kdy vykašlával krev a myslel, že skutečně musí vypustit duši. Nakonec tahle bolest přece jen pominula a z Winfielda se tak stal skutečný inkvizitor. Jeho zdravotní stav se přece jen o něco zlepšil a pozastavil se průběh nemoci, tudíž konečně mladý dědic rodu Alardice mohl přestat živořit a konečně začít žít. Avšak si stále moc dobře uvědomoval, že za svůj život vděčí inkvizici, tudíž ze sebe vydával maximum, aby všem dokázal, jaká je to pro něj pocta. Bohužel jeho vyléčení nebylo kompletní, a proto, při větší fyzické zátěži či námaze, může začít opětovně vykašlávat krev nebo celkově zkolabovat. Proto ostatně zůstal na pozici Delty, jelikož jeho sadistická stránka se naprosto vyžívá v mučení a trýznění nadpřirozených - ať už jako součást pokusů nebo výslechu. A co drazí rodičové? Inu, to je také vtipná historka. Winfield je po proměně pravidelně navštěvoval a chlubil se svými úspěchy, i když tedy některé části vynechával. Avšak během jedné z jeho návštěv, zrovna v době úplňku, se do jejich sídla vlámal vlkodlak. Mladý inkvizitor si s narušitelem hravě poradil, avšak místo milosrdné a rychlé smrti se začal vyžívat v pomalém a bolestivém mučení. Samosebou, že papá a mamá byli naprosto zděšení a pokusili se svému "děťátku" tohle počínání rozmluvit... Čímž akorát docílili toho, že je Winfield rozkuchal jakbysmet. A celé své dílo následně svedl na vlkodlaka. Tím se zbavil veškerých rodinných závazků a zároveň se stal dědicem nemalého majetku.

Vzhled
Štíhlý, možná až lehce vychrtlý, mladík, který měří sotva 172cm skutečně nevypadá jako nejlepší adept na pozici inkvizitora... A právě to Alardice považuje za jednu ze svých silných stránek. Ostatně, kdo by podezíral někoho jeho vzhledu a vzrůstu z toho, že se specializuje na odchyt a zkoumání nadpřirozených, že? Stále však na sebe upoutává určité procento pozornosti, když vstoupí do místnosti. - S největší pravděpodobností kvůli svým (přirozeně) platinově blond, až skoro bílým vlasům, jež se mu volně vlní okolo obličeje. Jeho světlounce zelené oči se vám někdy můžou zdát chladné a prázdné, jako kdyby postrádaly veškerý život; avšak pokud si počkáte, až se Winfield rozmluví o svých zálibách, nebo dostane možnost trýznit nějakou oběť, stanete se svědky okamžiku, kdy se v jeho očích probudí jiskřičky neskrývané radosti a čirého nadšení. Co se oblékání týče, nejčastěji mladého inkvizitora potkáte oděného do luxusního obleku, doplněného kravatou nebo motýlkem. A ač se vám to může zdát přitažené za vlasy, Alardice skutečně chodí formálně oblečen po většinu času; a to i v situacích, kdy by se jeho outfit dal považovat za lehce výstřední. Po kapsách svého saka obvykle ukrývá minimálně dva páry rukavic - jedny kožené a velice elegantní, a druhé doktorské, latexové, v případě, že by se naskytla příležitost nějaké té pitvy či experimentu.

Proměna
Jeho druhou podobou je tzv. gyrfalcon, známý taktéž jako raroh lovecký. Jedná se o největšího dravce ze skupin sokolovitých a Winfield se mění na jeho sněhobílou formu.

Majetek
Windield po "náhlé smrti" svých rodičů prodal rodinné sídlo a místo toho si koupil malebný, dvoupatrový domek v centru San Hillesh, jež - mimo jiné - skrývá i malé podzemí, ze kterého si nový majitel vytvořil vyslýchací komoru. Také mu patří malá ubikace na základně inkvizice, kde často přespává v případě, že se zrovna podílí na nějakém experimentu. I když má téměř neomezený přístup ke zbraním, všude s sebou tahá malý stříbrný kufřík, v němž skladuje své hlavní vyslýchací náčiníčko, ale i pár ampulek s jedem, injekční stříkačky, sedativa, a navíc i pistoli Smith & Wesson M&P s dostatečnou zásobou nábojů.

Dodatek
Před začátkem výslechu/experimentu si v místnosti pustí klasickou hudbu a s tichým pobrukováním si začne klidně chystat své nástroje, kterým věnuje mnohem více pozornosti, než danému subjektu. Což často vyvolává v oběti dojem, že se dostala do rukou prvotřídního psychopata.